Lysa cup, aneb všechno je jednou poprvé

Tento tradiční seriál horských výběhů mě míjel a já vlastně ani nevím proč.  Každopádně jak čas běží a člověk potkává nové, nejen běžecké, výzvy, tak jsem si řekl – zkus to. A protože jako správnému prajzákovi mi je jeden výběh na Lysou „mauo“ vybral jsem si echt zimní etapu 3 v jednom, kdy si člověk může vychutnat výběhy dva a logicky i dva seběhy, přestože jeden z nich je „mimo soutěž“.

Díky zkušenosti z letních horských běhů a nedávno naběhaných kilometrů jsem neměl obavy, že to nedám po fyzické stránce, ale výzvou bylo pro mě to, jak se dovedu popasovat s během v pravých zimních podmínkách Beskyd. Za hodinku jsem se dostal na vrchol a nic nemohlo být odlišnější od mých představ. Výběh svým proplétáním se mezi turisty, mi připomenul dávný výstup na Rysy, kde jsem se cítil obdobně jako na Václaváku…, o to skvělejší však byla druhá část, dobrodružný seběh k zotavovně P. Bezruče – kdo neprožil, neproběhl težko popsat, ale pokusím se. Vrcholová prudká část dávala možnost proklouzávání kroků bržděním na celé podrážce bot, střední mírnější část povolila bezpečné „odbrždění“ na rovném, měkkém, ušlapaném sněhu a nakonec adrenalin – sešup prdelový v břečce tajícího sněhu, kdy se člověk půl kilometru sesouvá bahnem, uvolněnými kameny a oporou jsou mu jen rozpadající se pařezy a kmínky stromů – krása.

Následující výstup kolem Veličků a opětovná finální partie Lysé už zdaleka neodsýpá tak lehce jako o pár desítek minut dříve. Spokojen s předpokládaným časem 2:30 si v nádherné nově postavené chatě, kterou si slibuju znovu navštívit, dávám rychlou kofču a ještě „neztuhnutý“ pádím dolů do Ostravice, kde už mě čeká zbytek rodinky.

Nožičky cítím, naštěstí všechno se dá přeběhat…

Tak zase někdy na Lysé, Michal.