Starobělské Lurdy 2.ročník

V neděli 13.listopadu jsme se i přes nepřízeň počasí vydali do Ostravy na závod ve Starobělském lese. Zaparkovali jsme na nedalekém sídlišti a už z dálky bylo vidět, že to bude větší akce než třeba sobotní závod v Ludgeřovicích. Startovalo se od deseti hodin podle pořadí startovních čísel v intervalu 10 sekund. V okolí Koliby na okraji lesíka se pohybovaly stovky lidí a poznali jsme mezi nimi i pár známých tváří. U registrace jsme si vyzvedli čísla a šli se podívat ke startu, kde vyvolávali čísla závodníků vždy po deseti.

V cíli se to jen hemžilo závodníky, kteří už měli svůj závod za sebou. Pro všechny byl k dispozici stan na převlečení a uschování batohů během závodu. Byly zde stánky s pečivem, kávou a samozřejmostí byl i teplý čaj. Protože jsme měli čísla až kolem pětistovky, měli jsme s Tomem dost času, a tak jsme se zašli ještě ohřát na čaj do Koliby, zatímco Erich už byl na trati. Jakmile doběhl, byli jsme pomalu na řadě i my. 

Startovali jsme tak, jak nám to deklarovali organizátoři, tedy něco před tři čtvtrě na jednu. Nejprve vyběhl Tomáš a já hned za ním. Od startu se běželo mírně dolů, a tak jsem si na prvních metrech "osahávala" terén. Země byla namrzlá a snažila jsem se s ní nějak skamarádit, což mi v mých silničních botech moc nešlo. Hned při prvním seběhu z prudkého svahu jsem uklouzla a poprvé zaklela. Než jsem se stačila zvednout, tak přese mě doslova přeletěl jeden borec. Dál byl mostek z klád a příkrý kopec nahoru. Za zatáčkou jsem už Toma ztratila z dohledu. Následovala rovinka a pak několik seběhů a škrábání se do kopců. Naštěstí na trati bylo současně více běžců, takže bylo celkem zábavné občas někoho předběhnou, oběhnout při sestupu ze svahu nebo dokonce i "přešplhat" do kopce. Na vrcholu každého kopečka čekali regulovčíci, kteří nás povzbuzovali. Najednou jsem byla překvapená, že už jsem za polovinou závodu. 

Další část trati byla mírně z kopce a v zatáčce jsem si všimla i mariánské kapličky, podle které se lesík nazývá. Naštěstí  jsme před závodem nahlédli do mapy, a tak už jsem věděla, že to nejhorší mám za sebou. Následovaly sice ještě nějaké kopečky nahoru i dolů a pár podklouznutí s doprovodnými nadávkami, ale najednou jsem běžela po asfaltové cestě do cíle a snažila se ještě pár svých spolutrpitelů předběhnout. 

Se svm výsledným časem jsem byla spokojená. Popravdě ve mně název závodu evokoval výstup na Golgotu, ale tak hrozné to nebylo. Poté, co jsem letos poprvé absolvovala s vyplazeným jazykem a přesto hlemýždím tempem Krosový přebor na Přerovci, byly Lurdy krátkou procházkou rajskou zahradou. Pokud budu moct, poběžím příští rok ve Staré Bělé znovu. Závod byl organizačně skvěle zvládnut a vyhovovala mi i délka trasy. Za suchého počasí to musí být ještě větší paráda.

za spřátelený Křupina tým Radka